Jesenická lesní škola

Jesenická lesní škola

Významné osobnosti JeLŠ

Ing. Břetislav Škaroupka – Šrám

Ing. Břetislav Škaroupka – Šrám patřil bezesporu k velikánům a významným osobnostem českého skautingu, vždyť byl místonáčelníkem. Patřil k slavnému „ročníku 21“, shodou okolností byl téměř přesně o 10 let mladší než Dan – ing. Alois Štefka, ten zase o 10 let mladší než br. náčelník Dr. Rudolf Plajner. I když větší část života prožil v Brně, jeho skautská činnost byla mimo celostátního významu spojena hlavně s Olomoucí.

Šrám byl člověkem úžasně činorodým, sršícím energií a nápady, člověkem, který dovedl silou své osobnosti strhnout a vyprovokovat ostatní, a který nemohl být nikomu lhostejný. Svým vzděláním, sečtělostí i rozhledem stačil všem, neúnavně diskutoval o čemkoliv, dovedl ale i bavit – zpívat, hrát různé hry, zajímal se o vše. Pro svou prudkost však také narážel. Br. Dan, s kterým byli po mnoho let nejlepší přátelé, než se nepochopitelně rozešli, o něm říkával: „Ten chlap měl vždy pravdu, ale neuměl ji říct přijatelným způsobem“.

Skautoval od svých 9 let, tedy od vlčáckého věku a skautská výchova se jistě podílela na tom, že se z něho stal vlastenec, který bojoval na legendárních barikádách pražského povstání, ve kterém byl raněn.

V době po druhé světové válce vedl oddíl a okrsek v Mohelnici a pro Olomouc se stal známou skautskou osobností, zejména pro jeho dominantní postavení v Jesenické lesní škole v roce 1946 a 1947, které pokračovalo i v roce 1968 a 1969. Jeho přednášky ze skautské metodiky jsou vynikající učebnicí, z nichž mnozí čerpají dodnes. V Olomouci byl i v komisi pro vůdcovské zkoušky, při kterých nám dával „zabrat“ zadáváním řešení modelových situací i konkrétních problémů – nejen metodických, ale i psychologických a jiných. Vždy dával i vyžadoval něco navíc – ptal se například na četbu, kterou by vůdcové doporučovali dětem různého věku a dbal na to, aby se skautská výchova týkala rozvoje celé osobnosti, tedy nejen dovedností, ale i znalostí i kulturního růstu a celkového rozhledu.

V roce 1968 v Olomouci pomáhal obnovovat skautské hnutí. Zasvěceně a ochotně tehdy vysvětloval poslání skautingu, besedy s ním často přesahovaly stanovený časový rámec a končívaly tím, že stejně nebylo řečeno vše. Za svůj obor považoval skautskou metodiku, ale vyznal se a byl velmi fundovaným znalcem i mnoha jiných oborů – ať už to byla skautská idea, znalost přírody, táboření, hry či estetika. Nespokojil se s odvoláním JeLŠ v roce 1970 a sám s několika bratry uspořádal místo ní improvizovaný seminář v přírodě u Valšova, na kterém vznikla jakási osnova náplně skautské výchovy. Měl jsem to štěstí být při tom a týden, plně nabitý programem po boku br. Dana, Šráma a dalších, patří k nezapomenutelným v mém životě.

Významná pro skauting je i jeho činnost v době totality. Br. Šrám organizoval pod pláštíkem Svazarmu výchovu vedoucích v duchu skautské metodiky. Odvážná a náročná byla určitě i jeho činnost vydavatelská. Podařilo se mu samizdatově vydávat skautské příručky – teedice starších, překlady, obsáhlé paměti br. Plajnera, dosud jediný překlad BP „Scouting for boys“ a podobně. S napětím jsme čekávali na další titul – vydal jich v tomto „Šrámizdatu“ údajně celkem 68.

Ještě důležitější pro hnutí, kterému chyběla organizace, bylo to, že byl centrem, spojujícím článkem, prostřednictvím kterého o sobě věděli bratři z různých krajů – z Brna, Olomouce, Blanska, Nového Jičína i dalších míst. Vědět o sobě bylo tehdy velmi důležité a pomohlo to při pozdější obnově organizace. Vždy byl ochoten přijat a pohovořit s bratrem, který ho navštívil, dodat mu řadu informací, poučení i odvahy, nebo zajet tam, kde věděl, že se s bratry setká. Pokaždé měl plno nápadů, udivoval šíří svých vědomostí jak praktických, tak i teoretických i uměním je předávat. V jeho přítomnosti se stále něco dělo a nikdo se nemohl nudit, byl výborným společníkem, zpěvákem i mykologem, vysoce vzdělaným člověkem s neobyčejně širokou paletou zájmů a především byl celou duší skautem, který uměl plně žít a učit to jiné. Každé setkání s ním bylo obohacením a inspirací k činnosti i přemýšlením bylo z něj co brát, i když ne vždy bez výhrad.

Bohužel, po další obnově skautingu v roce 1989 upadl v nemilost, ke které přispěla jistě i jeho bouřlivější a nepoddajná povaha, takže byl dokonce vyloučen z řad členů skautské organizace, aby byl po několika letech bouřlivých jednání rehabilitován s přiznáním všech zásluh, které měl. Opět bohužel, této rehabilitace se již nedožil.

Za to, co pro skauting udělal, za jeho vstřícnost při jakémkoli setkání, za obětavé předávání zkušeností i vědomostí, za to vše si zaslouží, aby nebyl zapomenut.

Životopisná data:

MUDr. Libor Kvapil – Sir (převzato z brožury Slavín olomouckých skautů, 1999)

Ing. Alois Štefka – Dan

Ing. Alois Štefka – Dan se narodil r. 1911 na Prostějovsku. Přestože pocházel z velmi skromných poměrů, dostalo se mu možnosti studovat na prostějovské reálce, kde tehdy vyučoval matematice a fyzice mladý profesor Rudolf Plajner. Tento nadšený skaut brzy sdružil kolem sebe chlapecký oddíl, většinou složený ze studentů. Bratr Štefka mi vyprávěl, že byl prvním junákem, který do rukou vůdce Rudolfa Plajnera skládal svůj skautský slib. Toto mimořádně bratrské pouto pak vydrželo celý život – ještě nedlouho před smrtí „Táty“ Plajnera navštěvoval ho Dan v Lukách pod Medníkem, kde bývalý náčelník Junáka dožíval svůj pohnutý život. „Luizek“, jak Táta Plajner Danovi od jeho mládí vytrvale říkal, dovezl mu dokonce darem několik desítek grafických novoročenek, které dal pro něho vytvořit a ilegálně vytisknout autoru této vzpomínky.

Bratr Dan po maturitě v Prostějově (1929) studoval geodesii na technice v Brně. Po dobu celého studia ho br. Plajner finančně podporoval – složenkou mu měsíc co měsíc posílal 50,– Kč plus pár korun pro poštovního doručovatele… I tato drobná okolnost dokládá lidský zájem br. Dr. R. Plajnera o Aloise Štefku a o všechny junáky, které vedl.

Bratr Dan (od kdy nesl tuto přezdívku, nepodařilo se mi zjistit) dobře pamatoval ještě náčelníka Svojsíka. Po válce už zastával sám některé význačné skautské funkce. Kalendář Junáka pro rok 1948 ho uvádí jako oblastního velitele Wolkerovy oblasti. (V roce 1946 a 1947 působil jako jeden z nejpřednějších instruktorů na JeLŠ – pozn. SB.) Za totality byl několikrát vyslýchán StB, jednou dokonce s několikadenní vyšetřovací vazbou. Neodradilo ho to a v letech 1968 – 1970 pracuje opět na obnově Junáka, žel, jen tak nakrátko (v letech 1968 a 1969 opět působil jako zástupce vůdce JeLŠ – pozn. SB). Ani v letech tuhé normalizace se nevzdával skautské ilegální činnosti, ačkoliv už překročil věkem sedmdesátku. Právě on soustředil kolem sebe malou skupinu oldskautů, kterým se stal nepsaným vůdcem s opravdovou autoritou. Četné schůzky konané na různých místech – v soukromých bytech, na ludmírovské chalupě br. MUDr. Kvapila a ve fakultním grafickém ateliéru Pedagogické fakulty UP – byly sice omezeny poté, co někteří členové této skupinky byly vyšetřováni StB (v červnu 1987), ale neustaly docela až do sametové revoluce 1989, kdy ihned vyústily do aktivní práce na třetí obnově skautingu u nás. V Danově bytě bylo někdy kolem 24. listopadu 1989 připraveno manifestační prohlášení, jehož přednesením v den tzv. generální stávky – 27. listopadu 1989 – byl pověřen právě bratr Dan. Před zaplněným náměstím pronesl ze schodů sousoší Svaté Trojice hlasem pohnutým, ale pevným ono první prohlášení, jímž se olomoučtí skauti přihlásili k demokratické obnově našeho státu a vyhlásili zároveň obnovení veřejné činnosti Junáka. Myslím, že právě toto vystoupení se stalo vyvrcholením Danova skautského života – a možná i jeho nejšťastnějším dnem vůbec…

Po sametové revoluci a obnovení legální činnosti Junáka se Dan stal místonáčelníkem kmene dospělých. Obětavě jezdil – přes blížící se osmdesátku – na všechna jednání do Prahy. Neodradily ho ani vlastní zdravotní obtíže ani finanční náklady, které většinou hradil sám.

Čím nám může být bratr Dan skautským vzorem?

Poznal jsem ho velmi důvěrně a naše stezky se stále více sbližovaly, až po takřka denní styk do začátku června 1991, kdy – ve spánku, z něhož se již neprobudil – ho navštívil Posel věčnosti. Několik dní se ještě – v bezvědomí – bránilo jeho tělo smrti. Zemřel 7. června 1991 a po několika dnech byl z chrámu sv. Michala, kde se s ním rozloučili olomoučtí bratři a sestry, odvezen k věčnému spánku na olomoucký ústřední hřbitov.

Svou osmdesátku – pár týdnů před svým odchodem – s námi ještě krásným způsobem oslavil: všechny pozvané podaroval zarámovaným grafickým listem různých autorů. Sám měl velmi rád dobré umění a mnoho ze svých peněž – pracoval jako geodet a řídil různá vyměřování ještě i po 75. roce života – věnoval na nákup hodnotných obrazů. Jako skaut byl znamenitý praktik – i proto úspěšně pracoval jako instruktor lesních škol. V přírodě rozeznával bezpečně hlasy ptáků, vyznal se dobře v rostlinách i v léčivých bylinách. Rád a hodně cestoval. Dobře znal několik jazyků, především německy a anglicky. Byl široce znám ve skautském světě, psal si s oldskauty několika zemí. Rád zpíval – a zpíval výborně zvláště lidové písně, kterých znal bezpočet. Psal i verše, dovedl zajímavě hovořit na mnoho témat. Stával se všude bezděčně centrem společnosti.

Život měl nelehká. Prodělal řadu nemocí a velmi těžkých úrazů. Po zasažení vysokým napětím a následném pádu z ploché střechy olomoucké tramvajové základny měl ochromeno pravé rameno, ale nikdy nedovolil, aby mu někdo pomáhal do kabátu. Všechny bolesti i pohybová omezení hrdě skrýval. I proto směl být tvrdě kritický a náročný na ostatní.

Nositel šedého lesoškoláckého šátku, dřevěného odznaku z Gilwellu, jeden z prvních členů Svojsíkova čestného oddílu a nositel řady skautských vyznamenání, zůstane nám vždy světlým vzorem pro svou mužnost, pro svoji lásku k životu, přírodě, umění i lidem, pro svou věrnou, víc než 67 let dlouhou junáckou stezku.

Ladislav Rusek – Šaman (převzato z brožury Slavín olomouckých skautů, 1999)

Doc. RNDr. RTDr. Ing. Karel Kostroň, CSc. – Západní vítr

Doc. RNDr. RTDr. Ing. Karel Kostroň, CSc. je právem řazen k nejvýznamnějším osobnostem olomouckého skautingu v prvé polovině dvacátého století. Právě k této době se k němu vztahují i moje vzpomínky na něho. Vždyť věkový rozdíl mezi námi oběma představoval „pouhých“ sedm let. Bratr Kostroň, skautským jménem Západní vítr, se narodil 25. září 1913 v Neumarktu (Rakousko, dnes Itálie), avšak své skautské mládí prožil již na Moravě. Nejprve krátkou dobu v Bludově a brzy poté v Olomouci. Nevím sice, při jaké příležitosti přišel ke jménu Západní vítr, ale dosud mám v paměti klubovnu jeho Ostrých hochů, 5. oddílu, jimž byl Karel vůdcem. Nalézala se na nezastavěné ploše u Čechovových sadů, sotva 100 m od tzv. Červeného kostela. Dnes je toto území bezezbytku zastavěno.

V Olomouci založil Karel rádcovskou školu, někdy kolem roku 1934. Po jeho odchodu na studia do Brna převzal vedení rádcovské školy J. Kalivoda – Drvo. Na mládež a skautské hnutí však Karel nezapomínal. Dokladem toho jsou texty, uplatňované právě cestou rádcovské školy – „O jedné věci“ a „Vůdce vůdci“. V Brně studoval Karel na vysoké škole zemědělské v letech 1933–1937. Zaujal ho jednak obor zoologie samotné a jednak myslivost. Oba tyto zájmy se Karel pokoušel při své činnosti své činnosti více či méně slučovat. Svědčí o tom jeho pokusy o chov bobrů, snahy vysadit v Hrubém Jeseníku mývaly či zavedení kozy bezoárové na Jižní Moravě (Pavlovské vrchy), třebaže ne vždy šlo o efektivní a smysluplné počiny. Naproti tomu je jméno Karla Kostroně spojeno se zakládáním kožešinových farem v celém území naší vlasti. Lze říci, že skoro stejnou měrou se Karlův o zmíněné obory obrážel i v jeho skautské činnosti, a to zejména pokud se týká lesoškolské výuky a výchovy. Dlouhá léta působil jako instruktor v Jesenické lesní škole, jejímž absolventem jsem se sám stal v prvním roce po osvobození 1945, a měl tak možnost se s Karlem sblížit.

Vzpomínám, jak mi Karel vyprávěl, že zkoušku „Tři orlí pera“ skládal, když ještě jedním z prvků této zkoušky bylo podrobit se třem ranám prutu na holá záda. Už se nepamatuji jak dlouho, ale snad o to vášnivěji jsem spolu diskutovali o tomto problematickém bodě zkoušky, byť jsme jej svorně zavrhovali jako nepedagogický, příliš subjektivně pojímaný apod. A vzpomínám, jak jsme z tábora lesní školy Zlatých Hor (někdejšího Cukmantlu) spolu s ostatními frekventanty školy pěšky pochodovali k Mechovým jezírkům na Rejvíze, s přenocováním někde mezi Orlíkem a Medvědí kopou. Tehdy mne Karel docela prakticky poučil, kterak se zabezpečit na noc v lese. I jak jsme potom spolu poslouchali ticho horského lesa s občasnými zvuky zvěře, které mně Karel tichým hlasem vysvětloval. Především Karlovi děkuji za poučení v oboru myslivosti, když sám jsem byl více zaměřen na „kytičky“.

Od roku 1945 pracoval Karel Kostroň na Ústavu pro kožešinářství Zootechnické fakulty a na Ústavu myslivosti Lesnické fakulty Lesnické a zemědělské univerzity v Brně. Sám jsem tenkrát studoval na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, a to až do roku 1948. Po více než dva roky jsem využíval vhodné příležitosti k tomu, abych navštívil Kostroně na jeho pracovišti a abych s ním pohovořil jak o skautingu, tak o blízkých vědních oborech nás obou. Během následujících let se Karel habilitoval i dosáhl všech titulů provázejících jeho jméno.

Mnohostrannost Karlových zájmů se plně promítla v jeho publikační práci. K prvořadým titulům jeho knih patří „Myslivost jako živočišná výroba“ a „Chov kožešinových zvířat“, nepočítaje na stovku odborných vědeckých statí. Při této příležitosti se nelze nezmínit o jeho zásluze na vybudování Mysliveckého muzea v Lednici na Moravě, které bylo otevřeno v roce 1955. Teprve v roce 1970 vyšla Karlova knížka pro mládež „Stopy a zvířata“, kterou na sklonku jeho života vydalo účelové zařízení JUN. Autor v ní prokázal svůj výtvarný talent a kreslířské umění, tedy vlastnosti, jimiž byl posluchačům vysoké školy (ale nejen jim) známý již v dobách pedagogického působení na akademické půdě. Tuto svoji poslední knížku Karel dlouho nepřežil. Po delší zákeřné nemoci zemřel v Brně, krátce před vánocemi, dne 21. prosince 1971. Ve vědomí skautů však Kostroňovo jméno Západní vítr přetrvává stále.

Bohumil Šula – Bobšula (převzato z brožury Slavín olomouckých skautů, 1999)

Radko Kadlec – Ratko – bratr Bernard

Radomír Kadlec se narodil 21. 4. 1915 v Praze do zámožné a intelektuálně hluboce založené rodiny. Jeho otec byl profesorem na právnické fakultě, dědeček z matčiny strany – Adolf Čech – prvním šéfdirigentem Národního divadla. Od mládí byl členem skautského oddílu – legendární Foglarovy pražské Dvojky. Později skautský oddíl sám vedl, několik jich v průběhu svého života založil – v Praze, Anglii, na Grenadě. V letech 1946 a 1947 byl instruktorem skautské Jesenické lesní školy, která vychovává nové skautské vůdce. Za dědictví po zemřelém otci nechal postavit skautskou klubovnu na Libeňském ostrově. Po vystudování pražské právnické fakulty v roce 1938 vstoupil o pět let později pod vlivem Metoděje Habáně do dominikánského řádu v Olomouci, kde přijal řádové jméno Bernard a kde také začal studovat teologii. Na kněze byl vysvěcen v roce 1947, kdy také odjíždí do Oxfordu pokračovat v teologických studiích.

Tam se také dozvěděl o komunistickém Vítězném únoru a bylo mu doporučeno, aby se už domů nevracel. V roce 1949 ukončil oxfordská studia a stal se kaplanem v Hinckley-Leicestershire. Aby se nezapomnělo na jeho původ, udělil mu socius titul Filius Provinciae Bohemiae, a poslal ho na Grenadu, ostrov, o kterém v životě neslyšel. Na ostrov přijel s banánovou lodí v roce 1953, během dalšího půlstoletí pokřtil naprostou většinu všech ostrovanů a s většinou se zřejmě znal i osobně. Když odjížděl, psal domů mamince: „Nejedu na Grenadu navždy. Obvyklá doba pobytu na misii je asi pět let.“ Hned po příjezdu byl konfrontován s řadou problémů, z nichž o nejzávažnějším psal domů mamince: „Místní jazyk obsahuje jen málo slov a důsledkem toho i jejich mysl zná jen málo pojmů. Nejvznešenější věci či mravní pojmy nemají výrazu v jejich řeči a nejen to, lidé jich neznají a o nich nemluví. Nemají smysl pro metaforu či obraz. Nemají smysl pro čas. Jejich život je bez závazků, bez povinností, velmi často také bez práce a nikdo nepočítá dny, měsíce a roky. Slova, která mají tak mocný význam v západní kultuře, v mluvě West Indians neexistují a jejich význam je lidem neznámý. Myslím slova jako čest, ušlechtilost, vznešený, důstojný… Lidé tu neměli středověk a rytířství – byli dosud v Africe na stupni bronzové doby – a bronzovou dobu zaměnili za otroctví. Otrok nemá čest…“

Plnil kněžské povinnosti (bohoslužby, kázání, svátosti), učil na školách, vzdělával učitele, chodil do nemocnic, věznice, do osady malomocných. Navštěvoval obyvatele v jejich domovech – slumech, býval prvním knězem, který je vůbec kdy navštívil. Snažil se bojovat s uvolněnými mravy obyvatel – manželské děti křtil v neděli, protože jich bylo málo a jejich narození byl velký svátek, nemanželské ve všední den. „Když muži připustili, že by se třeba mohli i oženit – protože už mají se svou ženou pět dětí a že by proto byl nejvyšší čas – pak to většinou neznamenalo, že by neměli dál děti s jinými ženami a že by jejich žena neměla dál děti s jinými muži. … Není to jejich vina. Vinen je otrokář, kterým donedávna určoval pravidla života na Grenadě. Otrok mohl mít děti, ale nemohl mít pocit, že jsou to jeho děti a že k nim má nějaké povinnosti. Otrokář ho mohl kdykoli prodat nebo poslat někam daleko. Otrok se nesměl ženit a i když otroctví na Grenadě zaniklo, manželství dál byla vzácná a křehká.“ Když otec Bernard kázal, říkal: „Vaši předkové byli otroci. Zapomeňte na to! Už je to dávno. Svět se od té doby změnil. Také vy se musíte změnit. Bůh vám pomůže, když se o to sami budete snažit.“ Byl velkým příznivcem změn, které v církvi přinesl II. vatikánský koncil.

Po vypuknutí levicové revoluce na Grenadě s kubánskou podporou v roce 1979 odešel na Jamajku – odešel z politických důvodů, protože pod dojmem československých zkušeností roku 1948 z kazatelny varoval obyvatele před tím, co je čeká. Po americké vojenské intervenci se marxistický režim zhroutil a Bernard se vrátil na Grenadu.

I na Grenadě založil po svém příchodu v roce 1950 skautský oddíl – putoval s hochy tropickými pralesy, pluli k zapomenutým ostrovům, učil grenadské skauty české skautské písničky. O Vánocích jeli do tábora malomocných, aby jim předali vánoční nadílku a zazpívali koledy. Oddíl vedl do roku 1960. Na konci svého dlouhého života vzpomínal: „Učil jsem tady kdysi kluky svého skautského oddílu, jak si vydělat peníze. Třeba: Když viděli cizince, vylezli na nejbližší kokosovou palmu, obratně jako opice, utrhli zralý plod, odsekli horní část ořechu a cizinec se mohl napít chladného kokosového mléka. Chutná výborně. Taky si mohl kluky vyfotografovat. Když to byl turista, určitě to udělal. Na kokosové palmě se dobře vyjímali. Potom jim za ten zážitek zaplatil. Už nezaplatí. Kluci zapomněli, jak se leze na palmy. Dneska už by potřebovali žebřík. Nebo radši výtah. Ostatně nemají čas – dívají se na televizi.“ Na otázku, proč se stal misionářem, odpověděl, že toto rozhodnutí mělo asi kořeny už ve chvíli, „kdy u táborového ohně složil skautský slib, ve kterém se zavázal vykonat denně alespoň jeden dobrý skutek“. Námitku, že skauting není spolkem na výrobu misionářů ani ministrantů, odrazil s tím, že „skauting je především způsob chování a je v souladu s učením evangelií, podle kterého máme v každém člověku vidět svého bratra. Dokonce i v tom, kterého vidíme poprvé. Dokonce i v tom, který je nám na první pohled spíš protivný než milý.“

Za zmínku stojí také jeho pohled na smysl evangelizace: „Evangelizace neznamená, že z jiného křesťana se stane katolík. Není jejím cílem přivésti někoho do kostela ani vyučovat katechismus, i když kostel a katechismus k evangelizaci také patří. Evangelizace je přesvědčení o smyslu života a jeho významu dané nám skrze božskou milost víry. Evangelium je nový pohled na život a způsob žití.“ Na Grenadě působil až do 28. 11. 2003, kdy tam ve věku 88 let zemřel.

Stanislav Balík – Ježek

RNDr. Bohumil Šula – Bobšula

Narodil se 3. ledna 1920 ve Stavenicích u Úsova. Absolvoval Slovanské gymnázium v roce 1940. Přírodo­vědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně ukončil v roce 1947. Pak působil na Palackého univerzitě v Olomouci a téměř čtyřicet let jako pracovník Vlastivědného muzea v Olomouci. Známý byl z rozhlasových pořadů a z televizních „Lovů beze zbraní“. Jeho památníkem je lavička ve vstupní místnosti arboreta v Bílé Lhotě. Je považován za zachránce a budovatele tohoto známého a jedinečného parku.

Jeho celoživotní láskou byl skauting. Působil jako vůdce katolického skautského oddílu skautů, který byl od sjednocení skautských organizací v lednu 1939 10. chlapeckým oddílem Junáka v Olomouci. Od roku 1946 do roku 1997 byl vynikajícím stálým instruktorem mnoha běhů Jesenické lesní školy a jejích lesních kursů.

Po celé období komunistické totality nepřetržitě vedl oldskauty, v posledních letech zvaných „Nezmaři“. Několik let byl rádcem Hanácké družiny Svojsíkova oddílu.

Nenapodobitelné byly jeho instruktáže a přednášky z botaniky. Jím vedená návštěva okraje lesa či louky byla pro přítomné hlubokým uměleckým zážitkem. Každý je nahraditelný, Bob ale ztěží. Kéž by se ještě někdy našel tak erudovaný skautský přírodovědec, botanik a umělec. V devadesátých letech dvacátého století vydal péčí vůdce Jesenické lesní školy tři díly Pohádek lesní moudrosti. Od roku 1990 do roku 2001 působil v Rádcovské škole Olomouc, v Jesenické lesní škole a na všech činovnických kurzech a zkouškách v Olomouci.

O prázdninách 2001 byl již vážně nemocen a v nemocničním ošetřování. 2. listopadu jsem jej navštívil v léčebně v Moravském Berouně. Snad mě již nevnímal, ale přesto jsem jej uchopil za levici a poděkoval: „Bobe, děkuji Ti za vše, co jsi udělal pro naši mládež“.Toho dne odešel do skautského nebe.

Jeho hlavní kvality nebyly jen v botanice, ale ve způsobu, jak dovedl výchovně působit. Nepřekonatelně naplnil heslo činovníků Rádcovské školy Olomouc „Vychovávejme s laskavou důsledností“.

Lubomír Kantor – Čibiabos

Web vytvořil 2008 | Administrace