Jesenická lesní škola

Jesenická lesní škola

Past na mravence

Jesenický vůdcovský lesní kurs – sonda do přípravy skautských činovníků feature reportáž

„Past na mravence,“ odpověděl Grizlly na další všetečný dotaz, co že to jako vyrábíme. Koutkem úst jsem se usmál – jeho pohotovost se mi líbila, a ještě víc mě nadchla tahle hláška. „Aha,“ odpověděl všetečný kolemjdoucí a začal vymýšlet ještě vtipnější odpověď. Trochu mě zamrzelo, že se nemůžu od srdce zasmát, protože jsem se tak pekelně soustředil na utahování provazu, že by jakýkoliv pohyb bránice mé dílo zcela zničil. A tak jsem dál mlčky vázal uzel za uzlem a představoval si, jak tuhle hlášku jednou použiji na svém táboře. Tady totiž nemá zase až takové uplatnění – nejsou tu už malé děti, které by spolkly všechno, tak jak jsme zvyklí… „A jak to jako bude fungovat?“ Zvedl jsem hlavu a Oves jakoby očima říkal „Ha, teď jsem tě dostal, co?“ Z Grizllyho pohledu bylo pro změnu cítit suverenní sebejistotu – evidentně předstíranou. „No… úplně jednoduše: Sem,“ dotkl se ukazováčkem krajní březové větve, navázané kolmo na silnějších kmenech, tedy konce jakýchsi nosítek, „položím malou klícku s mravenčicí. Tam,“ kývl hlavou směrem za nosítka, „bude mraveniště, akorát tak na doslech. Mravenci uslyší nářek mravenčice, která bude prosit o vysvobození, a vyškrábou se nahoru.“ Ťapkal prsty po hustě naskládaných březových klaccích půl druhého metru širokého a bezmála třikrát tak dlouhého roštu. „Celou cestu si mravenci budou říkat, že v tom musí být nějaký fígl, a budou ostražití. Zpočátku to půjde hladce, když tu najednou…!“ Dotáhl jsem poslední uzel a pomalu vstal. „…najednou propadnou těmito speciálně připravenými mezerami. ‚Aha! Tak to je ta past!‘ řeknou si mravenci. ‚Teď si ti velcí nahoře určitě myslí, že nás dostali, ale my se jen tak nedáme, my totiž podlezeme pod roštem a dostanem se pro naši mravenčici zezadu.‘ Tak polezou tudy.“ Grizlly si klekl do trávy, sehnul se mezi konce dvou dlouhých kmenů, ke kterým byly roštové klacky přivázány (vypadaly tedy jako držadla nosítek), a naznačil rukou pohyb mravenců. „Jenže tady,“ zamával jsem hráběmi a vystrnadil ho pryč, „… tady budou položené hrábě. Zubama nahoru, samozřejmě. No, a jak budou mravenci hledět nahoru za naříkající mravenčicí, nebudou se koukat na cestu, šlápnou na hrábě a… bác! No, a my je pak už jenom posbíráme. Dobrý, ne?“ Oves nevěřícně zakroutil hlavou a prohrábl si vousy. Bylo jasné, kdo koho dostal – Grizlly byl v tomhle mistr.

Nejhorší na tom bylo, že kdybych ho neznal, zřejmě bych mu celý ten výmysl s pastí na mravence spolkl. Přestože se neznáme nijak dlouho (čistého času přesně tři týdny tří posledních srpnů, co spolu jezdíme na akce Jesenické lesní školy), mám ho přečteného lépe než kteréhokoliv ze svých spolužáků, se kterými jsem strávil léta v jedné třídě. Poprvé jsem Grizllyho potkal jen pár kroků odtud, na konci téhle louky, před kapličkou sv. Martina, místní dominantou osady zvané „Na Horách“, lidově řečeno „Olšanské hora“. Bylo ještě chladno a já se klepal v závětří mezi kapličkou a chatou, napjatý očekáváním několika následujících dnů. A ten kluk s kšiltovkou, co právě dorazil po polní cestě a u dřevěného stolu zčernalého zimními sněhy zrovna pokládal na vratkou lavici batoh, mi stále někoho připomínal. Když přejížděl očima kolemstojící vrstevníky, dobře jsem zaregistroval, jak se na zlomek sekundy zastavil pohledem na mém obličeji. Odkud jen…až jsem si všiml nápisu na té tmavomodré kšiltovce, která mu stínila tvář: Aikido Club Olomouc. Jistě! Vždyť jsme spolu kdysi dávno cvičili! Pak už jsem se jen kochal jeho nejistotou – vzpomínal úplně stejně jako já; jenže já bojových umění tenkrát nechal příliš brzy, než abych si také vysloužil kšiltovku. A teď mám na sobě stejný skautský kroj jako všichni ostatní, stejnou košili i šátek, na hlavě skautský klobouk z králičí srsti… už nevím, zda na to nakonec přišel, či zda jsem se mu musel připomenout. Pamatuji si pouze svůj úžas nad tím, jak malý svět může být: my dva, kteří se známe od vidění z dob mých studií na Gymnáziu Olomouc, z oddílu bojových sportů, Tomáš z Olomouce a já z třiapadesát kilometrů vzdáleného Bludova, se teď setkáváme na vzdělávacím kursu pro skautské vedoucí, na úplném konci světa. Také mě zarazilo, jak umí být svět rozmanitý: my, kteří se známe z vyblýskaných tělocvičen a ponurých šaten a pamatujeme si jeden druhého jen v bílém kimonu, působícího tak exoticky, se potkáváme v maskáčové bundě uprostřed českých lesů. Bylo zvláštní podat si levou ruku. Alespoň jsem už nemusel přemýšlet nad tím, s kým budu spát ve stanu. (Poznámka: Grizllyho jméno se skutečně píše Grizlly, nikoliv Grizzly ani Grizly. Ověřil jsem si to podle keramického hrnku, ze kterého pravidelně snídal; proč tomu ale tak je, to mi neprozradil. Jen matně jsem tušil, že kdysi v mládí provedený omyl se stal kodifikovanou a vyžadovanou nutností).

Ta tři roky stará scéna se mi vybavila, jakoby se stala včera. Teď, jak jsme tu stáli a smáli se nasupenému Ovsovi a mravenčí pasti, jsem pochopil, že od té doby jsme se vůbec nezměnili. Alespoň ne pro toto místo: tady stojí čas. Kdo sem přijede, vstoupí do jiného prostoru, kde se nestárne. Člověk se tu nemusí kroutit a ohýbat pod tíhou vlastních kompromisů a špatných rozhodnutí, neboť na tomto místě není nepřátel. Společenská pozice či funkce v zaměstnání, pracně budované po dlouhá léta, zde ztrácejí veškerou hodnotu: vždyť i pětatřicetiletí, čtyřicetiletí chlapi jsou rovni osmnáctiletým klukům, a někdy si od nich musejí nechat i velet. Všichni se oslovují křestním jménem nebo přezdívkou, všichni si bez ohledu na věk a na to, jak dlouho se znají, tykají. Jediné, na čem zde opravdu záleží, je srdce každého z nás.

Základní skautskou myšlenkou je vize pevného a čistého charakteru, silné osobnosti, která je věrná svým zásadám vyrůstajícím z humánních a morálních hodnot. Tyto normy jsou stanoveny zákonem, který se skauti slavnostním slibem zavazují dodržovat. Někdo je však k tomu slibu musí dovést, někdo jim musí ukázat, kudy vede skautská stezka, klikatící se hlubokými lesy a neschůdnými horami života. To je právě úkol skautských vůdců, kteří na sebe dobrovolně převzali odpovědnost za pokračování skautských myšlenek. Skauting není výchovná organizace pro mládež, jak se většina veřejnosti domnívá. Skauting není ani hobby, koníček pro volný čas. Skauting je víra. Je to způsob života, a výchova dětí je cestou, jak tuto víru zachovávat a snad i šířit. Přitom je velmi dobře známo, že nejlepším výchovným prostředkem je vzor a příklad: děti budou vždy následovat svého vůdce, ať je dobrý nebo špatný. Skautská organizace, v českých zemích pojmenovaná Junák, se proto snaží zajistit, aby vůdci, již budou dále nést skautský odkaz, byli hodni tohoto úkolu. Kromě toho – k práci s dětmi je třeba být vybaven mnoha znalostmi a předpoklady, které vyžaduje právní řád státu, junácké směrnice i prostá nutnost být úspěšný. K vedení tedy nestačí jen být, je třeba také znát a umět. Kdo chce být skautským vůdcem, musí proto složit vůdcovskou zkoušku, která se skládá z mnoha témat (pedagogika, metodika práce s dětmi, táboření v přírodě, bezpečnost, zdravověda,…) a jejíž složení jediné opravňuje činovníka vést skautský oddíl a jeho tábory. Mimochodem – mimoto jej také opravňuje být označován slovem „vůdce“. Přestože je toto slovo zatíženo (h)různou minulostí, ve skautském hnutí je stále užíváno v úctě. Ti, kdo již působí ve vedení oddílu bez zkoušky, bývají označováni jako „vedoucí“. Pro jejich přípravu ke složení vůdcovské zkoušky proto existují akce (ve skautské terminologii lesní kursy, tento konkrétní nese označení Jesenický vůdcovský lesní kurs, tedy JeVLK), které adepty na vůdce znalostně připraví ke složení této zkoušky a duchovně posílí natolik, aby dokázali převzít pochodeň se skautským plamenem. Neboť vůdce musí vždy vidět dále na stezku než ti, kdo jej následují.

Tak tomu všemu já tu mám sloužit, a místo toho se bezostyšně směju Ovsovi, protože jsme ho napálili. Až po ty hrábě to Grizllymu všechno baštil i s navijákem… a já se tomu ještě směju. Zrovna Ovsovi, který – nutno přiznat – není z nejbystřejších. Jeho vrozená mentální vada je však natolik drobná, že dokáže být plnohodnotným členem skautského oddílu v Rudě nad Moravou, dokonce tak plnohodnotným, že si zasloužil i místo v technické družině na vůdcovském kursu. A to plným právem: těžko bych ve všech okolních stanech pohledal pracovitějšího a spolehlivějšího člověka než je Oves. Nemá tu většího práva než připravovat dřevo do velké jílové pece v kuchyni nebo zeleninu, ale tuhle svoji práci dělá výtečně.

Při těchto myšlenkách jsem se notně zastyděl a můj hurónský smích rychle přešel v letmý úsměv, který se vytratil jak pára nad hrncem, ve kterém technická právě vařila brambory na oběd. Zavonělo to a já dostal hlad. Taky tu člověku pořádně vyhládne, že ho pak ani nenapadne si vybírat, jestli by radši tohleto nebo támhleto, jak byl zvyklý z vysokoškolské menzy. Ne, že by tu jídla bylo málo a byl hlad, ale práce je vždycky víc. Zvlášť v mojí současné pozici: sám jsem už kurs absolvoval, a to předloni, v roce 2001, a úspěšně složil vůdcovskou zkoušku. Jsem tu proto na výpomoc instruktorům – spolu s Grizllym se honosíme čestným titulem „pomocný instruktor“. Zní to vznešeně, ale v podstatě jsme takové děvečky pro všechno – co je kde zrovna třeba udělat, zařídit, přinést, postavit, opravit,… pomocní instruktoři vždycky zrovna nemají co dělat. Tak už jsme postavili sprchu z dřeva doneseného z lesa a z plachty dovezené na vozíku (podle tradic JeVLKu bez hřebíků, celou jsme ji svázali provazy), připravili opičí dráhu pro kterousi rozcvičku, zhotovili poličku pro knihy do táborové knihovny, a teď zrovna dokončili past na mravence. A šli na oběd.

Letos technická fungovala jak se patří, proto jsme neměli nouzi o výborné jídlo. Loni to tak zlaté nebylo (přestože díky místu by mělo být) – a hlavně jsme na rozdíl od letoška měli kousek od tábora rybník. To se věru vždycky nevyplácí. Zvlášť pokud děvčata nejsou moc zručná ve vaření pro čtyřicet lidí a nemají ten správný odhad: V „povodňový“ rok 2002 se kurs tradičně plánovaný na Olšanské hory neplánovaně přesunul do míst, kde bylo skauty skutečně třeba: do Čech, na Zlatou Korunu poblíž Českého Krumlova. Rozvodněná Vltava tu vykonala své a bylo záhodno pomoci (i když později o tom někteří z nás pochybovali, když se na nás Moraváky chodili místní dívat jako na zvířátka do zoologické, svátečně oblečeni a s rukama v kapsách). Nu a stalo se, že po těžké a namáhavé práci při odstraňování naplavenin na posledním pilíři strženého mostu u kláštera ve Zlaté Koruně jsme dostali neplánovaný pozdní oběd v místní hospodě, na němž jsme si patřičně rozmlsali jazýčky. Nemohli jsme ale nepřijít k plánované brzké večeři na naší základně (ostatně dva obědy také přijdou vhod), kterou nám mezi tím připravila tři pohledná děvčata z řad frekventantů kursu (technickou družinu se při dramatickém plánování přesunu do krizové oblasti na poslední chvíli nepodařilo zajistit, neboť bývá složena ze skautů mladšího věku, o které rodičovstvo většinou projevuje značné obavy). Nicméně… i mistr tesař se někdy utne a to, co nás čekalo v hrnci pod obchodní značkou „česnečka“ byla voda ředěná pěti kousky brambor, která o soli slyšela tak možná z pohádky a o zbývajících ingrediencích obvykle tvořících česnečku se jí možná zdálo ještě když dřímala někde v mracích vysoko na nebi. Když se k tomu přidala neforemná hutná směs, již bylo třeba krájet nožem, neboť naběračka se v ní ohýbala, a děvčata se ji dokonce odvážila nazvat těstovinami, trpělivost přetekla. Sestry nesestry, za chvíli se od rybníka ozývalo chvíli nelidské ječení, pak silné šplouchnutí a pak dlouhé ticho. Zdánlivě ukončený příběh měl však ještě milou dohru: Následujícího dne jsme po návratu ze „záchranářských“, spíše ale „úklidových“ prací shledali naši chatku v poněkud odlišném stavu, tedy ne zcela jiném, pouze drobně esteticky upravenou rozmotanou rolí toaletního papíru ve tvaru obrovské mašle. Nad dveřmi se skvěl nápis „Dárečci“ a nám bylo jasné, že se děvčata tentokrát pojistila dopředu, kdyby nám zase náhodou nechutnalo. Tentokrát se však neplánovaný pozdní oběd nekonal, a tak se neměla čeho obávat. Každopádně Grizlly jejich úsilí natolik ocenil, že si jednu z nich namluvil, a to zřejmě úspěšně, neboť i po tom roce posílal před spaním tajně ze stanu SMSky na její číslo.

Nalézání nových partnerů však není cílem skautských akcí – vždyť některé oddíly jsou ještě dnes pohlavně homogenizovány, tedy výchova chlapců je oddělena od výchovy dívek. Zní-li tato věta jako z první republiky, pak zcela záměrně, neboť v této době se u nás skauting začínal rozvíjet (přesněji od roku 1912). Tehdy jej přinesl učitel tělocviku Antonín Benjamin Svojsík z Velké Británie, kde se skautská myšlenka zrodila v hlavě armádního generála lorda Roberta Baden-Powella koncem 19. století. O přetrvávajícím úzu oddělené výchovy se na kursu vedly dlouhé debaty – prostředkem tříbení názorů je totiž především diskuse. Část frekventantů považovala oddělenou výchovu za přežitek, jiná část za vhodný prostředek. Všichni však vycházeli pouze ze zkušenosti, již nabyli, když sami vyrůstali v oddíle jednoho či druhého typu. Teprve nyní měli možnost seznámit se s výhodami i riziky obou modelů a tak získat znalosti pro další rozhodnutí, který z nich pro svůj oddíl zvolí. Skautská organizace totiž nenařizuje, jak mají oddíly fungovat. Jediné, co je pro vůdce v tomto směru závazné, je legislativa ČR, skautské regule převážně administrativního charakteru (minimální počet členů v oddíle apod.) a především pak již zmiňovaný skautský zákon stvrzený slibem a heslem.

Právě pochopení těch deseti jednoduchých bodů zákona je ve formaci budoucího vůdce klíčové. Své hodnotové zásady totiž každý člověk neustále reviduje, konfrontuje s realitou a zkušenostmi; jak dospívá, je třeba mu nabídnout další směr, který potvrdí, že skautský kodex je stále platný. Ukázat, jak hluboko až králičí nora vede. Proto na JeVLK pravidelně jezdí Kim, a byl tu i v roce 2001, kdy jsem sám byl frekventantem kursu. Jeho jméno ve mně dodnes vyvolává lehké mrazení. Dobře si pamatuji chvíli, kdy jsem ho uviděl poprvé: svoji velikost měl napsanou v očích. Stačilo jen zachytit jeho pohled, a člověk podvědomě sklonil hlavu, aniž věděl proč. Tu sílu umocňovala stará státní vlajka visící za jeho zády: dobře jsme věděli, odkud jsou temné, černé skvrny na jejím plátně. Byla to zaschlá krev, krev lidí, kteří zemřeli pod pásy ruských tanků v ten osudný srpnový den, kdy vyhasla poslední naděje celého národa. Kromě naděje několika málo jedinců – jedním z nich byl Kim. Občanským jménem Petr Maišaidr, vůdce Střediska bratří Mašínů v Praze, pracovník Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. To vše jsem vytušil z jeho pohledu a letmo zachyceného šepotu vůdců před jeho příjezdem. To vše na mě působilo velmi silně, a již jsem nečekal ještě něco víc: do chvíle, než Kim promluvil. Jeho slova byla silnější, než jeho pohled i vlajka za jeho zády. Mluvil o náladě v pražských ulicích, když přijely tanky. O lidech odhodlaných bránit se jim holýma rukama. O obrovském odhodlání, které nelze pochopit, jen prožít. Nemluvil dlouho, ale mně to připadalo jako výlet do jiného světa, jako týden jiného života. Když skončil, chtěli jsme mu za odměnu zazpívat písničku: dodnes nedokážu pochopit, jak jsem to tenkrát dokázal, jak jsem mohl udržet hlas. Sotva jsme se rozloučili posledním „Nazdar!“ utíkal jsem daleko pryč, hluboko do lesa, bez ohledu na to, jak nepřípustné bylo zmizet z tábora bez oznámení a jak důležitá zřejmě je další přednáška. Nic z toho má psychika nebyla schopna v tu chvíli unést. Když jsem zhruba po hodině slezl z koruny buku a při návratu zamyšleně pozoroval lístky zlátnoucí v odpoledním slunci, narazil jsem na Martina. Skrčen u kmene stromu tupě zíral do kraje před sebou, občas ještě vzlyknul. Oči měl červené jako králík, celou tvář vlhkou slzami. Jako malý kluk. Tenhle Martin, vystudovaný inženýr-stavař, chlap, který přežil větrnou bouři na hřebeni velehor, který prochodil ty nejzapadlejší kouty ukrajinských hvozdů, kde k nejbližší vsi člověk putuje několik dní; tenhle Martin, který mi před pár dny radil, jak se zachovat při nečekaném setkání s medvědem. Takovou sílu měla Kimova slova.

Ten večer probíhal nástup a spouštění vlajky na první pohled zcela stejně jako dny předchozí. A přece tu byl zásadní rozdíl: v našich myslích. Význam slov „vlast“ a „vlastenectví“ se najednou posunul zase kus blíž a my je chápali mnohem lépe. A byli jsme vděčni za jistotu, že příští ráno budeme smět zase vlajku vztyčit, hrdě a bez obav. Vždyť skautská organizace byla třikrát zakázána (1940 nacisty, 1950 komunisty a 1970 opět komunisty) a třikrát vstala z popela. Mocní mohou rozpustit organizaci, ale nikdo nemůže zničit skauting. Ten žije v srdcích, ne ve stanovách. Snad proto byli skautští funkcionáři v dobách nesvobody vždy zatýkáni, vězněni, mučeni a popravováni: byli příliš pevní na to, než aby se nechali ohnout.

Podobných lidí jako je Kim na JeVLK a jiné kursy samozřejmě jezdilo více – např. ThDr. Antonín Huvar – Leknín, katolický kněz vězněný řadu let na Mírově, v Jáchymově či na Borech. Ten nám povídal, jak StB považovala skautská jména, jichž užíváme za jména krycí, které měla znesnadnit odhalení protistátního spiknutí v našich řadách… snad spiknutí dětí?! Ze slov ale polévku neuvaříš a ideály se musejí především prožít, ne jen poslouchat.

Tenkrát nás vzbudil zvon z kapličky sv. Martina stejně jako jiný den, v šest ráno. Vstávalo se ale trochu hůř – už jsme totiž věděli, že nás čeká expedice. To ráno se mi do těžkých bot a dlouhého pochodu věru nechtělo, ale dnes bych nenalezl den, na který bych vzpomínal raději. Byl to jeden z těch dnů, které člověku zůstanou v paměti už stále, tak dlouho, že po čase si není jist, byla-li to skutečnost nebo jen sen… Za jasného, slunečného dne jsme se vydali odnést kousek toho světa, který jsme si na Olšanských horách vytvořili, lidem do okolí. Jako Honzové z pohádek, jako blázni, jimž se zastavil čas někdy ve třicátých letech, jako dávno ztracení rytíři. Chodili jsme po kraji a pomáhali, kde se dalo, nezištně a za „děkuju“. Tu vyhrabali a odvezli starou, nahnilou trávu podél plotu, vysbírali jablka na zahrádce, odvezli kolečka. Fotka potěšené paní před jejím domkem ve skautském klobouku, jabka na cestu. Během přesunu do vedlejší vesnice zakreslovali květiny, kótovali nárys okolního panoramatu – právě tak, jak nám ukládaly úkoly. A pak zase hledali práci – vytrhali trávu z prastaré kamenné zídky kolem omšelé kapličky – co na tom, že nás nikdo nevidí. Naštípali dvorek dřeva za neustávajícího štěkotu velkého černého psa vzpouzejícího se na řetězu – ne, nebyl zlý, jen si chtěl hrát a nikdy ještě takhle početnou společnost neměl. Nejkrásnější z toho dne však byl rozechvělý hlas pana Vítka, který nám děkoval za pole brambor vypleté od pěťouru. Jaké bylo naše překvapení, když nám řekl, že sám je skautem!? To proto s ním naše pomoc tak pohnula – po tolika letech nesvobody a ukrývání, neboť na něj měli komunisti spadeno, se nedokázal odpoutat od svých vzpomínek a věřil snad, že skauti už nebudou. Byli jsme pro něj zřejmě ztělesněným snem, jedním splněným přáním… sice malým, ale zato dlouholetým. Tak proto ten pohnutý hlas… dlouho nám povídal o tom, jak začal na zahradě budovat táborový kruh, ukázal nám příručky, knihy a materiály léta skrývané někde hluboko v půdním labyrintu… a to nás ještě před několika hodinami vůbec neznal. Kdo se kdy za tak krátkou dobu dostal hlouběji do duše neznámého člověka? Ale my se nedali strhnout do temných roklin nostalgie a celou zpáteční cestu se smáli tomu, jak jsme právě zbavili jedno pole té proklaté americké trávy, jejíž semena nám zrádní imperialisté ještě před dvanácti lety sypali uprostřed noci na naše pole, aby podkopali socialistický zázrak.

Najednou jsem měl pocit, že ten smích slyším ještě dnes, a stále silněji a hlasitěji, až moc… trhl jsem sebou a otevřel oči. Ležel jsem ve stanu na dřevěném lůžku, spacák pod hlavou, ti hajdaláci co se tak řehtali, až mě vzbudili, už mi zmizeli z očí. Jo jo, po obědě v polední pauze to vždycky svádí… zvlášť když se člověk příliš zamyslí. Čekalo mě ale ještě dosti práce: blížil se poslední večer kursu, tedy jeho letní části, neboť na podzim ještě proběhnou samotné vůdcovské zkoušky. Do té doby mají frekventanti prostor pro učení a vyhotovení požadavků (výrobek, vůdcovská práce…). Teď se však chystal závěrečný táborový oheň a s ním byla spojena spousta drobností. Navíc ve mně sílil ten hloupý pocit, který se vždy dostaví, kdykoliv se blíží nějaký konec.

Závěrečný rituál jsme dohodli předešlý večer ve vůdcovském tee-pee. Jakmile se setmělo, rozezněl se zvon, který naposled svolal frekventanty z večerní „poustevny“ – myšlenkové pouti po citátech různých autorů, jež je provázely v průběhu celého kursu, a s jejichž pomocí si měli ujasnit směr své další cesty. Shromáždili se kolem tee-pee, odkud se ozývaly tiché údery bubínku a křesání křemene o ocílku. Za bylo slyšet tiché svištění, jakoby uvnitř foukal vítr; skrz plátno indiánského stanu se začalo objevovat světlo. Nejprve se dalo jen tušit, pak bylo jasně a zřetelně vidět, jak rychle opisuje v prostoru někde uprostřed stanu kružnice. Hlas bubínku sílil. Pak vyšlehly z ohniště plameny. Čtyři rádcové družin, kteří již drželi louč, byli pozváni do tee-pee a za okamžik vyšli ven ozářeni jasným světlem. Byl to čistý, vykřesaný oheň. Celý tábor mlčky následoval rádce, kteří donesli louč k připravenému táborovému ohni – šestihranné pagodě. Při jeho zapálení pronášeli zvláštní formuli. Tak začal poslední táborový oheň kursu, oheň závěrečný.

Když druhý den kolem poledního byl už celý tábor zbouraný a jediné, co zůstalo stát, byla prázdná konstrukce kuchyně a chata s kapličkou, stál jsem opřený o kůl a snažil se ucítit, jak se mi pomalu smršťují ruce vytahané nošením těžkých stanových podsad do blízké, ale ne zase blizoučké stodoly. Téměř všichni už byli pryč a na mě padla ta zvláštní tíseň, která se mě pravidelně zmocňuje, když zůstanu na opuštěném místě, které ještě před chvíli hýřilo hlasy a životem (a že tu smůlu mám jako místní pokaždé). Pozoroval jsem Františka – vůdce již zmíněného střediska v Rudě nad Moravou, který mimochodem vypiplal také zmíněného Ovsa vlastníma rukama do bytosti akceptovatelné pro okolí – jak sedí na kapotě svého bílého favorita uprostřed neskutečné haldy věcí počínaje lůžkem pokrytým kravskou kůží a konče dlouhými osmi či desetimetrovými tyčemi, které tu zbyly po zbourání tee-pee. Seděl tam a hrál na banjo, jen tak bez zpěvu, bez textu, bez melodie, jen tak co ho zrovna napadlo, a té zdánlivě veselé hudbě jsem slyšel všechen splín a smutek těch, kdo zůstávají poslední. Kolem něj jezdil Olda, šéf technické družiny a mimo jiné také místostarosta oné Rudy nad Moravou, po louce na kole a zvonil nakřáplým zvonkem tentýž splín, který František vkládal do strun. Pomalu jsem cítil, jak se do mého vnímání opět navrací čas, a pochopil jsem, že to není tohle místo, kde čas stojí. Není to prostor, co dokáže zastavit vývoj úpadek charakterů a vytrácení ideálů. Je to společenství, které je uchovává v sobě. Neboť na JeVLKu lze pouze růst, nikoliv slábnout. A děje se tak díky myšlence, pro kterou společenství zde vytvářené žije.

Myslel jsem na poslední nástup, těsně před tím, než se všichni rozprchli, který měl být jen oficiálním „nazdar“, ale nakonec se ukázal být ještě více patetický, než je celá tahle práce. Když dal podle obvyklé procedury denní instruktor prostor pro dotazy frekventantům, všichni do jednoho poklekli na zem a s rukou na srdci jeden po druhém řekli: „Děkuju.“ Víra, kterou si tak dlouho chovám v srdci a díky které tu jsem najednou zhmotněla: víra, že tohle všechno má smysl. Že tito mladí lidé přijali to, co jsem jim spolu s ostatními instruktory nabízel, a ponesou to dál: snahu být lepším, snahu růst, sílu jít výše, rychleji a silněji. A tím bude i maličký kousíček toho světa kolem hezčí. Je to taková mravenčí práce, jen v tuhle chvíli jsem si rozhodně jako mravenec nepřipadal. Dodnes nevím, kdo z toho byl víc naměkko: zda ti, kdo klečeli a třásl se jim hlas, nebo stojící instruktoři, kteří najednou vůbec netušili, jak mají reagovat. Mě osobně od patetické reakce adekvátní patetickému okamžiku uchránil pouze pohled na Grizllyho spálenou košili, jelikož ve mně vyvolal vzpomínky na poslední noc:

Od závěrečného táborového ohně se po nějaké době zvedli instruktoři, zmizeli ve tmě a opět se vrátili – na ramenou nesli ohniště. Požádali o světla pro svůj poradní oheň a po rozpačitém kývnutí frekventantů borovou loučkou zapálili malou pagodu postavenou na vrstvě hlíny obskládané kameny, zpod které vystupovaly paprsky kruhovitě vyskládaných stébel sena. Všechno to stálo či leželo na nosítkách svázaných z březových větví, jež nesli čtyři mladší instruktoři. Když se jejich pagoda rozhořela, odešli za zvuků bubínku do tmy, odkud dál zářilo jejich světlo a hlas bubínku pomalu slábl, až nakonec zcela zanikl. Světlo však svítilo stále. Jen zasvěcení věděli, že to, co skutečně nesli na ramenou, byla past na mravence.

Web vytvořil 2008 | Administrace