Osobnosti JeLŠ

BŘETISLAV ŠKAROUPKA – ŠRÁM
(1921-1992)

zakladatel a první vůdce JeLŠ

Břetislav Škaroupka, dipl. tech. – Šrám patřil bezesporu k velikánům a významným osobnostem českého skautingu, vždyť byl místonáčelníkem. Patřil k slavnému „ročníku 21“, shodou okolností byl téměř přesně o 10 let mladší než Dan – ing. Alois Štefka, ten zase o 10 let mladší než br. náčelník Dr. Rudolf Plajner. I když větší část života prožil v Brně, jeho skautská činnost byla mimo celostátního významu spojena hlavně s Olomoucí.

Šrám byl člověkem úžasně činorodým, sršícím energií a nápady, člověkem, který dovedl silou své osobnosti strhnout a vyprovokovat ostatní, a který nemohl být nikomu lhostejný. Svým vzděláním, sečtělostí i rozhledem stačil všem, neúnavně diskutoval o čemkoliv, dovedl ale i bavit – zpívat, hrát různé hry, zajímal se o vše. Pro svou prudkost však také narážel. Br. Dan, s kterým byli po mnoho let nejlepší přátelé, než se nepochopitelně rozešli, o něm říkával: „Ten chlap měl vždy pravdu, ale neuměl ji říct přijatelným způsobem“.

Skautoval od svých 9 let, tedy od vlčáckého věku a skautská výchova se jistě podílela na tom, že se z něho stal vlastenec, který bojoval na legendárních barikádách pražského povstání, ve kterém byl raněn.

V době po druhé světové válce vedl oddíl a okrsek v Mohelnici a pro Olomouc se stal známou skautskou osobností, zejména pro jeho dominantní postavení v Jesenické lesní škole v roce 1946 a 1947, které pokračovalo i v roce 1968 a 1969. Jeho přednášky ze skautské metodiky jsou vynikající učebnicí, z nichž mnozí čerpají dodnes. V Olomouci byl i v komisi pro vůdcovské zkoušky, při kterých nám dával „zabrat“ zadáváním řešení modelových situací i konkrétních problémů – nejen metodických, ale i psychologických a jiných. Vždy dával i vyžadoval něco navíc – ptal se například na četbu, kterou by vůdcové doporučovali dětem různého věku a dbal na to, aby se skautská výchova týkala rozvoje celé osobnosti, tedy nejen dovedností, ale i znalostí i kulturního růstu a celkového rozhledu.

V roce 1968 v Olomouci pomáhal obnovovat skautské hnutí. Zasvěceně a ochotně tehdy vysvětloval poslání skautingu, besedy s ním často přesahovaly stanovený časový rámec a končívaly tím, že stejně nebylo řečeno vše. Za svůj obor považoval skautskou metodiku, ale vyznal se a byl velmi fundovaným znalcem i mnoha jiných oborů – ať už to byla skautská idea, znalost přírody, táboření, hry či estetika. Nespokojil se s odvoláním JeLŠ v roce 1970 a sám s několika bratry uspořádal místo ní improvizovaný seminář v přírodě u Valšova, na kterém vznikla jakási osnova náplně skautské výchovy. Měl jsem to štěstí být při tom a týden, plně nabitý programem po boku br. Dana, Šráma a dalších, patří k nezapomenutelným v mém životě.

Významná pro skauting je i jeho činnost v době totality. Br. Šrám organizoval pod pláštíkem Svazarmu výchovu vedoucích v duchu skautské metodiky. Odvážná a náročná byla určitě i jeho činnost vydavatelská. Podařilo se mu samizdatově vydávat skautské příručky – reedice starších, překlady, obsáhlé paměti br. Plajnera, dosud jediný překlad BP „Scouting for boys“ a podobně. S napětím jsme čekávali na další titul – vydal jich v tomto „Šrámizdatu“ údajně celkem 68.

Ještě důležitější pro hnutí, kterému chyběla organizace, bylo to, že byl centrem, spojujícím článkem, prostřednictvím kterého o sobě věděli bratři z různých krajů – z Brna, Olomouce, Blanska, Nového Jičína i dalších míst. Vědět o sobě bylo tehdy velmi důležité a pomohlo to při pozdější obnově organizace. Vždy byl ochoten přijat a pohovořit s bratrem, který ho navštívil, dodat mu řadu informací, poučení i odvahy, nebo zajet tam, kde věděl, že se s bratry setká. Pokaždé měl plno nápadů, udivoval šíří svých vědomostí jak praktických, tak i teoretických i uměním je předávat. V jeho přítomnosti se stále něco dělo a nikdo se nemohl nudit, byl výborným společníkem, zpěvákem i mykologem, vysoce vzdělaným člověkem s neobyčejně širokou paletou zájmů a především byl celou duší skautem, který uměl plně žít a učit to jiné. Každé setkání s ním bylo obohacením a inspirací k činnosti i přemýšlením bylo z něj co brát, i když ne vždy bez výhrad.

Bohužel, po další obnově skautingu v roce 1989 upadl v nemilost, ke které přispěla jistě i jeho bouřlivější a nepoddajná povaha, takže byl dokonce vyloučen z řad členů skautské organizace, aby byl po několika letech bouřlivých jednání rehabilitován s přiznáním všech zásluh, které měl. Opět bohužel, této rehabilitace se již nedožil.

Za to, co pro skauting udělal, za jeho vstřícnost při jakémkoli setkání, za obětavé předávání zkušeností i vědomostí, za to vše si zaslouží, aby nebyl zapomenut.

Životopisná data:

  • 8.1.1921 se narodil v Brně – Maloměřicích.
  • V 9 letech začal skautovat jako vlče, později vedl smečku vlčat a oddíly skautů ve Vyškově, Brně a Mohelnici.
  • 1938 vede tábor rousínovských a vyškovských skautů.
  • 1945 účast v Pražském povstání, zranění, vyznamenán křížem Za vlast III. stupně.
  • 1948 byl zvolen zemským místonáčelníkem.
  • 1946–1970 vede Jesenickou lesní školu, spolupracoval se slovenskou LŠ jako instruktor.
  • 1968 na III. junáckém sněmu zvolen členem náčelnictva chlapeckého kmene.
  • 1970–1989 činnost ve Svazarmu ve skautském duchu, organizace vůdcovských kurzů, LŠ, Šrámizdat – 68 titulů.
  • 1990 je mu znemožněna činnost v ILŠ i vůdcovských kursech, později je dokonce vyloučen z Junáka.
  • 1.5.1992 v Brně umírá – nedožil se rehabilitace, ke které došlo brzy na to.

MUDr. Libor Kvapil – Sir
(převzato z brožury Slavín olomouckých skautů, 1999)

ING. ALOIS ŠTEFKA – DAN
(1911-1991)
jeden ze zakladatelů, zástupce vůdce JeLŠ

Ing. Alois Štefka – Dan se narodil r. 1911 na Prostějovsku. Přestože pocházel z velmi skromných poměrů, dostalo se mu možnosti studovat na prostějovské reálce, kde tehdy vyučoval matematice a fyzice mladý profesor Rudolf Plajner. Tento nadšený skaut brzy sdružil kolem sebe chlapecký oddíl, většinou složený ze studentů. Bratr Štefka mi vyprávěl, že byl prvním junákem, který do rukou vůdce Rudolfa Plajnera skládal svůj skautský slib. Toto mimořádně bratrské pouto pak vydrželo celý život – ještě nedlouho před smrtí „Táty“ Plajnera navštěvoval ho Dan v Lukách pod Medníkem, kde bývalý náčelník Junáka dožíval svůj pohnutý život. „Luizek“, jak Táta Plajner Danovi od jeho mládí vytrvale říkal, dovezl mu dokonce darem několik desítek grafických novoročenek, které dal pro něho vytvořit a ilegálně vytisknout autoru této vzpomínky.

Bratr Dan po maturitě v Prostějově (1929) studoval geodesii na technice v Brně. Po dobu celého studia ho br. Plajner finančně podporoval – složenkou mu měsíc co měsíc posílal 50,– Kč plus pár korun pro poštovního doručovatele… I tato drobná okolnost dokládá lidský zájem br. Dr. R. Plajnera o Aloise Štefku a o všechny junáky, které vedl.

Bratr Dan (od kdy nesl tuto přezdívku, nepodařilo se mi zjistit) dobře pamatoval ještě náčelníka Svojsíka. Po válce už zastával sám některé význačné skautské funkce. Kalendář Junáka pro rok 1948 ho uvádí jako oblastního velitele Wolkerovy oblasti. (V roce 1946 a 1947 působil jako jeden z nejpřednějších instruktorů na JeLŠ – pozn. SB.) Za totality byl několikrát vyslýchán StB, jednou dokonce s několikadenní vyšetřovací vazbou. Neodradilo ho to a v letech 1968 – 1970 pracuje opět na obnově Junáka, žel, jen tak nakrátko (v letech 1968 a 1969 opět působil jako zástupce vůdce JeLŠ – pozn. SB). Ani v letech tuhé normalizace se nevzdával skautské ilegální činnosti, ačkoliv už překročil věkem sedmdesátku. Právě on soustředil kolem sebe malou skupinu oldskautů, kterým se stal nepsaným vůdcem s opravdovou autoritou. Četné schůzky konané na různých místech – v soukromých bytech, na ludmírovské chalupě br. MUDr. Kvapila a ve fakultním grafickém ateliéru Pedagogické fakulty UP – byly sice omezeny poté, co někteří členové této skupinky byly vyšetřováni StB (v červnu 1987), ale neustaly docela až do sametové revoluce 1989, kdy ihned vyústily do aktivní práce na třetí obnově skautingu u nás. V Danově bytě bylo někdy kolem 24. listopadu 1989 připraveno manifestační prohlášení, jehož přednesením v den tzv. generální stávky – 27. listopadu 1989 – byl pověřen právě bratr Dan. Před zaplněným náměstím pronesl ze schodů sousoší Svaté Trojice hlasem pohnutým, ale pevným ono první prohlášení, jímž se olomoučtí skauti přihlásili k demokratické obnově našeho státu a vyhlásili zároveň obnovení veřejné činnosti Junáka. Myslím, že právě toto vystoupení se stalo vyvrcholením Danova skautského života – a možná i jeho nejšťastnějším dnem vůbec…

Po sametové revoluci a obnovení legální činnosti Junáka se Dan stal místonáčelníkem kmene dospělých. Obětavě jezdil – přes blížící se osmdesátku – na všechna jednání do Prahy. Neodradily ho ani vlastní zdravotní obtíže ani finanční náklady, které většinou hradil sám.

Čím nám může být bratr Dan skautským vzorem?

Poznal jsem ho velmi důvěrně a naše stezky se stále více sbližovaly, až po takřka denní styk do začátku června 1991, kdy – ve spánku, z něhož se již neprobudil – ho navštívil Posel věčnosti. Několik dní se ještě – v bezvědomí – bránilo jeho tělo smrti. Zemřel 7. června 1991 a po několika dnech byl z chrámu sv. Michala, kde se s ním rozloučili olomoučtí bratři a sestry, odvezen k věčnému spánku na olomoucký ústřední hřbitov.

Svou osmdesátku – pár týdnů před svým odchodem – s námi ještě krásným způsobem oslavil: všechny pozvané podaroval zarámovaným grafickým listem různých autorů. Sám měl velmi rád dobré umění a mnoho ze svých peněž – pracoval jako geodet a řídil různá vyměřování ještě i po 75. roce života – věnoval na nákup hodnotných obrazů. Jako skaut byl znamenitý praktik – i proto úspěšně pracoval jako instruktor lesních škol. V přírodě rozeznával bezpečně hlasy ptáků, vyznal se dobře v rostlinách i v léčivých bylinách. Rád a hodně cestoval. Dobře znal několik jazyků, především německy a anglicky. Byl široce znám ve skautském světě, psal si s oldskauty několika zemí. Rád zpíval – a zpíval výborně zvláště lidové písně, kterých znal bezpočet. Psal i verše, dovedl zajímavě hovořit na mnoho témat. Stával se všude bezděčně centrem společnosti.

Život měl nelehký. Prodělal řadu nemocí a velmi těžkých úrazů. Po zasažení vysokým napětím a následném pádu z ploché střechy olomoucké tramvajové základny měl ochromeno pravé rameno, ale nikdy nedovolil, aby mu někdo pomáhal do kabátu. Všechny bolesti i pohybová omezení hrdě skrýval. I proto směl být tvrdě kritický a náročný na ostatní.

Nositel šedého lesoškoláckého šátku, dřevěného odznaku z Gilwellu, jeden z prvních členů Svojsíkova čestného oddílu a nositel řady skautských vyznamenání, zůstane nám vždy světlým vzorem pro svou mužnost, pro svoji lásku k životu, přírodě, umění i lidem, pro svou věrnou, víc než 67 let dlouhou junáckou stezku.

Ladislav Rusek – Šaman
(převzato z brožury Slavín olomouckých skautů, 1999)

DOC. RNDr. RTDr. ING. KAREL KOSTROŇ, CSc. – ZÁPADNÍ VÍTR

(1913-1971)

jeden ze zakladatelů, stálý instruktor JeLŠ

Doc. RNDr. RTDr. Ing. Karel Kostroň, CSc. je právem řazen k nejvýznamnějším osobnostem olomouckého skautingu v prvé polovině dvacátého století. Právě k této době se k němu vztahují i moje vzpomínky na něho. Vždyť věkový rozdíl mezi námi oběma představoval „pouhých“ sedm let. Bratr Kostroň, skautským jménem Západní vítr, se narodil 25. září 1913 v Neumarktu (Rakousko, dnes Itálie), avšak své skautské mládí prožil již na Moravě. Nejprve krátkou dobu v Bludově a brzy poté v Olomouci. Nevím sice, při jaké příležitosti přišel ke jménu Západní vítr, ale dosud mám v paměti klubovnu jeho Ostrých hochů, 5. oddílu, jimž byl Karel vůdcem. Nalézala se na nezastavěné ploše u Čechovových sadů, sotva 100 m od tzv. Červeného kostela. Dnes je toto území bezezbytku zastavěno.

V Olomouci založil Karel rádcovskou školu, někdy kolem roku 1934. Po jeho odchodu na studia do Brna převzal vedení rádcovské školy J. Kalivoda – Drvo. Na mládež a skautské hnutí však Karel nezapomínal. Dokladem toho jsou texty, uplatňované právě cestou rádcovské školy – „O jedné věci“ a „Vůdce vůdci“. V Brně studoval Karel na vysoké škole zemědělské v letech 1933–1937. Zaujal ho jednak obor zoologie samotné a jednak myslivost. Oba tyto zájmy se Karel pokoušel při své činnosti své činnosti více či méně slučovat. Svědčí o tom jeho pokusy o chov bobrů, snahy vysadit v Hrubém Jeseníku mývaly či zavedení kozy bezoárové na Jižní Moravě (Pavlovské vrchy), třebaže ne vždy šlo o efektivní a smysluplné počiny. Naproti tomu je jméno Karla Kostroně spojeno se zakládáním kožešinových farem v celém území naší vlasti. Lze říci, že skoro stejnou měrou se Karlův o zmíněné obory obrážel i v jeho skautské činnosti, a to zejména pokud se týká lesoškolské výuky a výchovy. Dlouhá léta působil jako instruktor v Jesenické lesní škole, jejímž absolventem jsem se sám stal v prvním roce po osvobození 1945, a měl tak možnost se s Karlem sblížit.

Vzpomínám, jak mi Karel vyprávěl, že zkoušku „Tři orlí pera“ skládal, když ještě jedním z prvků této zkoušky bylo podrobit se třem ranám prutu na holá záda. Už se nepamatuji jak dlouho, ale snad o to vášnivěji jsem spolu diskutovali o tomto problematickém bodě zkoušky, byť jsme jej svorně zavrhovali jako nepedagogický, příliš subjektivně pojímaný apod. A vzpomínám, jak jsme z tábora lesní školy Zlatých Hor (někdejšího Cukmantlu) spolu s ostatními frekventanty školy pěšky pochodovali k Mechovým jezírkům na Rejvíze, s přenocováním někde mezi Orlíkem a Medvědí kopou. Tehdy mne Karel docela prakticky poučil, kterak se zabezpečit na noc v lese. I jak jsme potom spolu poslouchali ticho horského lesa s občasnými zvuky zvěře, které mně Karel tichým hlasem vysvětloval. Především Karlovi děkuji za poučení v oboru myslivosti, když sám jsem byl více zaměřen na „kytičky“.

Od roku 1945 pracoval Karel Kostroň na Ústavu pro kožešinářství Zootechnické fakulty a na Ústavu myslivosti Lesnické fakulty Lesnické a zemědělské univerzity v Brně. Sám jsem tenkrát studoval na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, a to až do roku 1948. Po více než dva roky jsem využíval vhodné příležitosti k tomu, abych navštívil Kostroně na jeho pracovišti a abych s ním pohovořil jak o skautingu, tak o blízkých vědních oborech nás obou. Během následujících let se Karel habilitoval i dosáhl všech titulů provázejících jeho jméno.

Mnohostrannost Karlových zájmů se plně promítla v jeho publikační práci. K prvořadým titulům jeho knih patří „Myslivost jako živočišná výroba“ a „Chov kožešinových zvířat“, nepočítaje na stovku odborných vědeckých statí. Při této příležitosti se nelze nezmínit o jeho zásluze na vybudování Mysliveckého muzea v Lednici na Moravě, které bylo otevřeno v roce 1955. Teprve v roce 1970 vyšla Karlova knížka pro mládež „Stopy a zvířata“, kterou na sklonku jeho života vydalo účelové zařízení JUN. Autor v ní prokázal svůj výtvarný talent a kreslířské umění, tedy vlastnosti, jimiž byl posluchačům vysoké školy (ale nejen jim) známý již v dobách pedagogického působení na akademické půdě. Tuto svoji poslední knížku Karel dlouho nepřežil. Po delší zákeřné nemoci zemřel v Brně, krátce před vánocemi, dne 21. prosince 1971. Ve vědomí skautů však Kostroňovo jméno Západní vítr přetrvává stále.

Bohumil Šula – Bobšula
(převzato z brožury Slavín olomouckých skautů, 1999)

RADKO KADLEC – RATKO, BRATR BERNARD
(1915-2003)

instruktor JeLŠ

Radomír Kadlec se narodil 21. 4. 1915 v Praze do zámožné a intelektuálně hluboce založené rodiny. Jeho otec byl profesorem na právnické fakultě, dědeček z matčiny strany – Adolf Čech – prvním šéfdirigentem Národního divadla. Od mládí byl členem skautského oddílu – legendární Foglarovy pražské Dvojky. Později skautský oddíl sám vedl, několik jich v průběhu svého života založil – v Praze, Anglii, na Grenadě. V letech 1946 a 1947 byl instruktorem skautské Jesenické lesní školy, která vychovává nové skautské vůdce. Za dědictví po zemřelém otci nechal postavit skautskou klubovnu na Libeňském ostrově. Po vystudování pražské právnické fakulty v roce 1938 vstoupil o pět let později pod vlivem Metoděje Habáně do dominikánského řádu v Olomouci, kde přijal řádové jméno Bernard a kde také začal studovat teologii. Na kněze byl vysvěcen v roce 1947, kdy také odjíždí do Oxfordu pokračovat v teologických studiích.

Tam se také dozvěděl o komunistickém Vítězném únoru a bylo mu doporučeno, aby se už domů nevracel. V roce 1949 ukončil oxfordská studia a stal se kaplanem v Hinckley-Leicestershire. Aby se nezapomnělo na jeho původ, udělil mu socius titul Filius Provinciae Bohemiae, a poslal ho na Grenadu, ostrov, o kterém v životě neslyšel. Na ostrov přijel s banánovou lodí v roce 1953, během dalšího půlstoletí pokřtil naprostou většinu všech ostrovanů a s většinou se zřejmě znal i osobně. Když odjížděl, psal domů mamince: „Nejedu na Grenadu navždy. Obvyklá doba pobytu na misii je asi pět let.“ Hned po příjezdu byl konfrontován s řadou problémů, z nichž o nejzávažnějším psal domů mamince: „Místní jazyk obsahuje jen málo slov a důsledkem toho i jejich mysl zná jen málo pojmů. Nejvznešenější věci či mravní pojmy nemají výrazu v jejich řeči a nejen to, lidé jich neznají a o nich nemluví. Nemají smysl pro metaforu či obraz. Nemají smysl pro čas. Jejich život je bez závazků, bez povinností, velmi často také bez práce a nikdo nepočítá dny, měsíce a roky. Slova, která mají tak mocný význam v západní kultuře, v mluvě West Indians neexistují a jejich význam je lidem neznámý. Myslím slova jako čest, ušlechtilost, vznešený, důstojný… Lidé tu neměli středověk a rytířství – byli dosud v Africe na stupni bronzové doby – a bronzovou dobu zaměnili za otroctví. Otrok nemá čest…“

Plnil kněžské povinnosti (bohoslužby, kázání, svátosti), učil na školách, vzdělával učitele, chodil do nemocnic, věznice, do osady malomocných. Navštěvoval obyvatele v jejich domovech – slumech, býval prvním knězem, který je vůbec kdy navštívil. Snažil se bojovat s uvolněnými mravy obyvatel – manželské děti křtil v neděli, protože jich bylo málo a jejich narození byl velký svátek, nemanželské ve všední den. „Když muži připustili, že by se třeba mohli i oženit – protože už mají se svou ženou pět dětí a že by proto byl nejvyšší čas – pak to většinou neznamenalo, že by neměli dál děti s jinými ženami a že by jejich žena neměla dál děti s jinými muži. … Není to jejich vina. Vinen je otrokář, kterým donedávna určoval pravidla života na Grenadě. Otrok mohl mít děti, ale nemohl mít pocit, že jsou to jeho děti a že k nim má nějaké povinnosti. Otrokář ho mohl kdykoli prodat nebo poslat někam daleko. Otrok se nesměl ženit a i když otroctví na Grenadě zaniklo, manželství dál byla vzácná a křehká.“ Když otec Bernard kázal, říkal: „Vaši předkové byli otroci. Zapomeňte na to! Už je to dávno. Svět se od té doby změnil. Také vy se musíte změnit. Bůh vám pomůže, když se o to sami budete snažit.“ Byl velkým příznivcem změn, které v církvi přinesl II. vatikánský koncil.

Po vypuknutí levicové revoluce na Grenadě s kubánskou podporou v roce 1979 odešel na Jamajku – odešel z politických důvodů, protože pod dojmem československých zkušeností roku 1948 z kazatelny varoval obyvatele před tím, co je čeká. Po americké vojenské intervenci se marxistický režim zhroutil a Bernard se vrátil na Grenadu.

I na Grenadě založil po svém příchodu v roce 1950 skautský oddíl – putoval s hochy tropickými pralesy, pluli k zapomenutým ostrovům, učil grenadské skauty české skautské písničky. O Vánocích jeli do tábora malomocných, aby jim předali vánoční nadílku a zazpívali koledy. Oddíl vedl do roku 1960. Na konci svého dlouhého života vzpomínal: „Učil jsem tady kdysi kluky svého skautského oddílu, jak si vydělat peníze. Třeba: Když viděli cizince, vylezli na nejbližší kokosovou palmu, obratně jako opice, utrhli zralý plod, odsekli horní část ořechu a cizinec se mohl napít chladného kokosového mléka. Chutná výborně. Taky si mohl kluky vyfotografovat. Když to byl turista, určitě to udělal. Na kokosové palmě se dobře vyjímali. Potom jim za ten zážitek zaplatil. Už nezaplatí. Kluci zapomněli, jak se leze na palmy. Dneska už by potřebovali žebřík. Nebo radši výtah. Ostatně nemají čas – dívají se na televizi.“ Na otázku, proč se stal misionářem, odpověděl, že toto rozhodnutí mělo asi kořeny už ve chvíli, „kdy u táborového ohně složil skautský slib, ve kterém se zavázal vykonat denně alespoň jeden dobrý skutek“. Námitku, že skauting není spolkem na výrobu misionářů ani ministrantů, odrazil s tím, že „skauting je především způsob chování a je v souladu s učením evangelií, podle kterého máme v každém člověku vidět svého bratra. Dokonce i v tom, kterého vidíme poprvé. Dokonce i v tom, který je nám na první pohled spíš protivný než milý.“

Za zmínku stojí také jeho pohled na smysl evangelizace: „Evangelizace neznamená, že z jiného křesťana se stane katolík. Není jejím cílem přivésti někoho do kostela ani vyučovat katechismus, i když kostel a katechismus k evangelizaci také patří. Evangelizace je přesvědčení o smyslu života a jeho významu dané nám skrze božskou milost víry. Evangelium je nový pohled na život a způsob žití.“ Na Grenadě působil až do 28. 11. 2003, kdy tam ve věku 88 let zemřel.

Stanislav Balík – Ježek

RNDr. BOHUMIL ŠULA – BOB
(1920-2001)

stálý instruktor JeLŠ

Narodil se 3. ledna 1920 ve Stavenicích u Úsova. Absolvoval Slovanské gymnázium v roce 1940. Přírodo­vědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně ukončil v roce 1947. Pak působil na Palackého univerzitě v Olomouci a téměř čtyřicet let jako pracovník Vlastivědného muzea v Olomouci. Známý byl z rozhlasových pořadů a z televizních „Lovů beze zbraní“. Jeho památníkem je lavička ve vstupní místnosti arboreta v Bílé Lhotě. Je považován za zachránce a budovatele tohoto známého a jedinečného parku.

Jeho celoživotní láskou byl skauting. Působil jako vůdce katolického skautského oddílu skautů, který byl od sjednocení skautských organizací v lednu 1939 10. chlapeckým oddílem Junáka v Olomouci. Od roku 1946 do roku 1997 byl vynikajícím stálým instruktorem mnoha běhů Jesenické lesní školy a jejích lesních kursů.

Po celé období komunistické totality nepřetržitě vedl oldskauty, v posledních letech zvaných „Nezmaři“. Několik let byl rádcem Hanácké družiny Svojsíkova oddílu.

Nenapodobitelné byly jeho instruktáže a přednášky z botaniky. Jím vedená návštěva okraje lesa či louky byla pro přítomné hlubokým uměleckým zážitkem. Každý je nahraditelný, Bob ale ztěží. Kéž by se ještě někdy našel tak erudovaný skautský přírodovědec, botanik a umělec. V devadesátých letech dvacátého století vydal péčí vůdce Jesenické lesní školy tři díly Pohádek lesní moudrosti. Od roku 1990 do roku 2001 působil v Rádcovské škole Olomouc, v Jesenické lesní škole a na všech činovnických kurzech a zkouškách v Olomouci.

O prázdninách 2001 byl již vážně nemocen a v nemocničním ošetřování. 2. listopadu jsem jej navštívil v léčebně v Moravském Berouně. Snad mě již nevnímal, ale přesto jsem jej uchopil za levici a poděkoval: „Bobe, děkuji Ti za vše, co jsi udělal pro naši mládež“.Toho dne odešel do skautského nebe.

Jeho hlavní kvality nebyly jen v botanice, ale ve způsobu, jak dovedl výchovně působit. Nepřekonatelně naplnil heslo činovníků Rádcovské školy Olomouc „Vychovávejme s laskavou důsledností“.

Lubomír Kantor – Čibiabos

LUBOMÍR KANTOR – ČIBIABOS
(1935-2016)

zástupce vůdce JeLŠ, stálý instruktor a první rádce Kruhu JeLŠ

Lubomír Kantor – Čibiabos se narodil 9. září 1935 ve Zlíně do klasické baťovské dělnické rodiny. Vlivem rodinné výchovy byl přesvědčeným masarykovcem a demokratem, vlastencem v pravém slova smyslu, a to i přes nepřízeň čtyřech dlouhých komunistických desetiletí. Když devět dní před jeho skonem zvítězil jeho syn MUDr. Lumír Kantor – Bizon v demokratických volbách a stal se členem horní parlamentní komory, prožíval Čibi obrovskou radost a zadostiučinění.

O svém životě Čibi napsal a v roce 2013 vydal zajímavou knížku Muzikantem, učitelem a skautem. Kdo si ji přečte, pochopí mnohé – bolesti a radosti osobního života, jak lze žít v nekončící dočasnosti, jak se lze radovat z maličkostí.

Dva dny po konci druhé světové války se stal jako ani ne desetiletý ve Zlíně členem Junáka. Skauting se tak s jeho životem osudově propletl a už se jej nepustil. Když to po dlouhém zákazu politické poměry umožnily, založili s manželkou ses. Ludmilou Kantorovou – Lilkou v Olomouci v roce 1968 7. skautský oddíl, který po obnovení v roce 1989 působí dodnes.

Rovněž v roce 1968 začal pomáhat s vedením Rádcovské školy Olomouc (RŠO), kterou už ve třicátých letech založil pozdější instruktor JeLŠ Karel Kostroň – Západní vítr. Roku 1970 Čibi převzal její vedení od br. Kalivody – Drva.

Skautské jméno Čibiabos, zkráceně Čibi získal také v roce 1968 na Jesenické lesní škole na Švagrově, které se účastnil i se svou manželkou. U jednoho z táborových ohňů hrál na flétnu, přičemž mu br. Dan dal přezdívku Čibiabos, podle Hiawathova bratra z Písně o Hiawathovi od Henryho Wadswortha Longfellowa.

Dlouho před rokem 1968 vystudoval na Vyšší hudební škole v Kroměříži v oborech hra na flétnu a hra na violu. V letech 1959-1969 účinkoval v Moravské filharmonii Olomouc – do roku 1967 jako vedoucí skupin fléten. Poté ze zdravotních důvodů toto zaměstnání ukončil, od roku 1969 vyučoval na LŠU hru na příčnou a zobcovou flétnu. Na základě
poznatků z dlouholeté pedagogické praxe vydal populární dvoudílný sešit pod názvem
Škola hry na příčnou flétnu.

Po zákazu skautingu a svého oddílu působil v pozadí jiného oddílu působícího pod formálním pionýrským nátěrem; svou tajnou skautskou činností, kterou zaštiťoval a které poskytoval zázemí třeba v podobě své rodinné chaty na Rejvízu, napomáhal vytvářet důležité podmínky pro přežití a budoucí obnovení hnutí v plné síle.

Neustále žil nadějí, že komunistický režim potírající a šikanující skauting a skauty, musí padnout. Ze satisfakce, že se tak v roce 1989 skutečně stalo, žil další více než čtvrtstoletí. Nikdy to ale nebral jako samozřejmost a nikdy za to nepřestal být vděčný. Nelze zapomenout, jak nadšený byl v posledních letech života z obnovující se prestiže skautingu ve společnosti. Do událostí listopadu a prosince 1989 se zapojil u sebe doma cyklostylováním řady materiálů skautských i neskautských.

Už byly zmíněny dvě skautské vzdělávací instituce, s nimiž se Čibi v roce 1968 proťal a na obou zanechal hluboký otisk – Rádcovskou školu Olomouc v roce 1990 obnovil a dlouhá další léta vedl; na Jesenické lesní škole působil od roku 1991 nejprve jako zástupce vůdce a posléze stálý instruktor skautské metodiky a skautské hudby. Několik let po roce 1991 představoval za cenu ohromného osobního vypětí lidskou tvář Jesenické lesní školy. Ačkoli by to ti, kteří jej znali až ve stáří jako usměvavého a milého dědečka, který zásadně nešel do konfliktů, neřekli, když to bylo zapotřebí, uměl jako jeden z mála být odvážný, vytrvalý a neodbytný. V těžkých časech Jesenické lesní školy v letech 1997-2000 po Akelově rezignaci byl její naprosto zásadní a klíčovou postavou. Roli svorníku respektovaného všemi absolventy tehdy zřejmě nemohl sehrát nikdo jiný. Kdyby se svolání Kruhu JeLŠ neujal on a kdyby jej trpělivě nesvolával další tři roky, byť to v určitých chvílích vypadalo téměř beznadějně, pravděpodobně by JeLŠ od konce devadesátých let už neexistovala.

Jeho přínos Junák několikrát ocenil, a tak byl nositelem vysokých skautských vyznamenání a medailí; dvacet let důležitým a platným členem Hanácké družiny čestného Svojsíkova oddílu.

Mě osobně na něm ale fascinovaly ještě jiné stránky.

Na prvním místě to byla schopnost až dětského údivu, v níž bylo mnoho dětské čistoty a upřímnosti. Uměl se divit i všedním věcem a žasnout nad nimi. Dále pak opravdovost prožívání a hluboká vděčnost i za maličkosti. Sám v posledních letech života neustále vypočítával, kolik radostí v životě má. Zkrátka – to nejlepší z dětství a chlapectví v sobě uměl uchovat i do hluboké dospělosti a stáří.

Vedle své manželky, dvou dětí (obě se staly skautskými vůdci) a řady vnoučat měl dvě velké hlavní lásky, které navíc propojoval – hudbu a skauting. Obojí ho vedlo ke zdánlivým protikladům, z nichž však vzcházela pozoruhodná směs. Hudba jej pozvedávala výše, skauting se svým důrazem na praktičnost zdánlivě vázal k zemi. Pevně ale věřil nejen v praktičnost, ale také v sílu skautských ideálů, které posilují naději na dobré lidské žití. A naopak i v hudbě uměl být praktický – jak jinak by vychoval jako učitel v lidové škole umění z některých svých žáků virtuosy? K jeho nejúspěšnějším žákyním patří přední české flétnistky Monika Štreitová a Andrea Pazderová.

Poslední léta jeho života byla vlastně velkým přemlouváním majestátu smrti, který kolem Čibiho dlouho kroužil. Patřilo k jeho šťastným rysům, že si svá zdravotní omezení buď vůbec neuvědomoval, nebo nepřipouštěl. Možná ale právě díky tomu prožil i ta poslední léta tak naplno, jak jen to šlo. Do roku 2009 se účastnil všech akcí JeLŠ, spolu s dalšími dvěma staršími instruktory – Sirem a Havranem – vytvořili tzv. Geritrio. Ve skutečnosti ale nešlo o žádné starce, byli účastníkům vzorem v doslova dětském, vlčáckém prožívání radosti ze skautování. Od roku 2009 přijížděl vždy alespoň na jeden den – aby vedl svůj mistrovský kus: přednášku o Smetanově symfonické básni Vltava. Takový zážitek nejde popsat slovy. V roce 2016 se pak stala zvláštní věc. Poprvé po letech nepřijel jen na jeden den, ale na dva – přes noc. Prožil znovu táborový oheň, noc, zazpíval budíček, měl přednášku… A za deset týdnů – 24. října 2016 – v jednaosmdesáti letech zemřel.

Důstojně dostál odkazu svých vůdcovských vzorů, předchůdců a souputníků, ba v mnohém je překonal. V moravském skautingu zanechal velkou a nesmazatelnou stopu. Spousty skautských vychovatelů si budou připomínat jeho zásady: „Vychovávejme s laskavou důsledností“; heslo „Svědomí, pokora, tolerance“, které předal JeLŠ; či jeho krásné lesoškolácké krédo: „V junáctví má místo jen to, co je ušlechtilé“.

Odkaz na záznam Čibiho vyprávění: https://www.pametnaroda.cz/cs/kantor-lubomir-1935?locale=hy_AM

Stanislav Balík – Ježek

JAN JANKŮ – ŠERIF
(1921-2019)

lektor JeLŠ

Jan Janků – Šerif se narodil 3. 7. 1921 v Hanušovicích (okr. Šumperk) do rodiny železničáře. Se skautingem se setkal už za první republiky, jako patnáctiletý, kdy se v roce 1936 stal v rodných Hanušovicích členem skautského oddílu. Po Mnichovské konferenci se celá rodina ze zabraných Hanušovic přesunula do Vrbátek u Přerova. V letech 1941-1943 byl „Totaleinsatz“ – totálně nasazen na nucené práce v Breslau (dnes polská Wroclaw). V roce 1943 se dostal zpět, získal falešné dokumenty a potvrzení o neschopnosti práce v Říši. Nicméně byl nakonec chycen, internován ve vojenském táboře, odkud se mu podařilo uprchnout do Francie (1944). Od roku 1945 tam pracoval jako řidič pro UNRRA a do vlasti se vrátil až na jaře 1946.

Po návratu se okamžitě aktivně zapojil do skautského hnutí, obnovil v Hanušovicích   skautský oddíl a organizoval tábory. Absolvoval Lesní školu Jiráskovy oblasti, které posléze pomáhal v řadě dalších desetiletí. V roce 1947 složil v Hradci Králové vůdcovské zkoušky a stal se vůdcem hanušovického skautského střediska.

Na konci května 1949 byl zatčen v souvislosti s rozsáhlým zatýkáním členů protikomunistické odbojové organizace Světlana, když se připojil k pokusu o přechod státní hranice. Byl obviněn z vlastizrady a více než rok strávil ve vyšetřovací věznici v Uherském Hradišti, kde osobně zažil vyšetřovací praktiky nechvalně proslulého vyšetřovatele Aloise Grebeníčka. Nakonec byl v politickém monstrprocesu se členy Světlany ve Vsetíně odsouzen na 20 let vězení, přičemž mu hrozilo i doživotí nebo trest nejvyšší. V rozsudku mu přitížila i jeho skautská historie. Půl roku strávil v Uherském Hradišti v cele smrti, většinu trestu si pak odseděl ve věznici na Mírově. Žil tam s řadou významných osobností, řadě z nich také posloužil ve chvílích tísně, nemoci či při jejich umírání. Propuštěn byl až po více než devíti letech vězení v prosinci 1958.

Živil se potom jako železničář. Podařilo se mu nakonec také pracovat s mládeží, organizoval řadu let letní tábory pod hlavičkou ROH a vybudoval táborovou základnu v Potštejně.

Když přišel rok zázraků 1989, bylo mu osmašedesát let. Ve věku, kdy jiní už rezignovaně zůstávají doma a jen nadávají na okolní svět, začala Šerifovi téměř třicetiletá důležitá životní etapa. Veškeré své síly napjal do práce v Konfederaci politických vězňů, v Junáku v Hanušovicích, v osvětové práci na připomínání bolševických zvěrstev. Na stovkách různých besed a přednášek pro děti, dospívající i dospělé otevíral přítomným oči a dokázal mluvit tak, že i těm nejotrlejším tekly slzy. Když ukazoval hlavu Krista z vězeňského chleba, který si odepřelo dvanáct hladových vězňů, když ukazoval obrázek své milé, který uchovával při vězeňských prohlídkách pod jazykem, když ukazoval v kriminále zkonstruovaný fotoaparát, ani jsme nedýchali… Uměl mluvit tak, že mu rozuměli malé děti i prezidenti; a nejenom že mu rozuměli, ale dával všem pocítit, že je zde pro všechny. Přes to, co prožil, nezahořkl, nezatrpkl, bylo z něj často cítit i pravé křesťanské odpuštění litujícím.

Ještě v posledních měsících života, které prožil v léčebně dlouhodobě nemocných válečných veteránů na Hradisku v Olomouci, si občas myslíval, že je na cele. Je dnes už němou výčitkou toho, jaké děsy tito lidé prožívali ještě šedesát let po propuštění z kriminálu.

Za neskutečné nasazení, kdy objížděl celou republiku, organizoval zájezdy do Jáchymova, kam se ještě v pětadevadesáti letech sám přes celou republiku vydával, připomínal a přednášel, mu byla udělena řada vyznamenání. Byl nositelem nejvyššího českého státního vyznamenání Řádu Tomáše Garrigua Masaryka (2010) a maďarského Zlatého kříže za zásluhy (2011). Za svou celoživotní oddanost skautským ideálům a za nezměrnou pedagogickou činnost při výchově mladé generace k demokracii byl v březnu 2018 jednomyslně jmenován jedním ze dvanácti žijících nositelů nejvyššího skautského vyznamenání Řádu stříbrného vlka.

Jesenické lesní školy se účastnil každoročně jako lektor od roku 2006 až do své smrti -naposledy v srpnu 2018, jako sedmadevadesátiletý svědek bolševického zla a celoživotní oddanosti skautingu. Když půl roku poté 27. ledna 2019 v nedožitých 98 letech zemřel, jedna z reakcí od mladého kluka, který jej v srpnu na Jesenické lesní škole zažil, byla výmluvná: „Tohle byl hrdina!“

Zpracováno podle materiálu br. Tomáše Hlavsy – Toma.

Odkaz na záznam Šerifova vyprávění: https://www.pametnaroda.cz/cs/janku-jan-1921

Stanislav Balík – Ježek

PAVEL KRAJÍČEK – AKELA
(1943-2020)

druhý vůdce a obnovitel JeLŠ

Narodil se 5. listopadu 1943 v Boskovicích, kde díky svému strýci Pavlu Krajíčkovi přičichl ještě před druhým zákazem jako malé vlče nakrátko ke skautingu. Vyučil se elektrikářem ve Velké Bíteši, v roce 1963 nastoupil na vojnu do Šumperka. Tam se také oženil, založil rodinu a zakotvil na celý život.

V roce 1968 se zapojil do obnovené skautské činnosti na Šumpersku. Nejprve krátce ve Vikýřovicích. V srpnu 1968 absolvoval legendární Jesenickou lesní školu na Švagrově – tu, která končila vynuceně o den dříve 21. srpna 1968 táborákem v pravé poledne. Skautské jméno Akela mu udělil br. Alois Štefka – Dan při vůdcovských zkouškách.

Na lesní škole se domluvil s vůdcem šumperského střediska, že začne vést oddíl právě tam. Od září 1968 tak vedl III. chlapecký oddíl s názvem Šedí vlci Šumperk. S tím přešel po zákazu Junáka v září 1970 pod Pionýr, kde ještě působil několik dalších let jako vedoucí oddílu. V sedmdesátých letech večerně vystudoval šumperskou střední průmyslovou školu a poté i vyšší odbornou školu.

2. prosince 1989 se zúčastnil legendárního skautského shromáždění v pražské městské knihovně, na němž bylo proklamováno obnovení skautské činnosti. Postavil se do čela skautských obnovovacích snah na šumperském okrese a začalo sedmi-osmileté období jeho horečné skautské činnosti. Podněcoval obnovu středisek na okrese, organizoval první rádcovské, čekatelské a vůdcovské kurzy, byl zvolen prvním polistopadovým předsedou ORJ Šumperk – předsedou pak byl po dvě volební období. Obnovil také šumperskou chlapeckou Trojku – Šedé vlky, které vedl do roku 1997.

Od roku 1990 pracoval na obnovení Jesenické lesní školy, kterou už nevedl br. Šrám, ale do jejíhož čela se postavil právě Akela. Sestavil nový instruktorský sbor a v roce 1991 se na Drozdovské Pile u říčky Březná na tehdejším tábořišti olomouckých skautů konala pod jeho vedením první Jesenická lesní škola po revoluci. V roce 1991 absolvoval Instruktorskou lesní školu na Selešce. Vedl pak ještě lesní školy v roce 1993, 1996 a 1997 a lesní kurzy (tehdy ještě nebyly rozlišeny na čekatelské a vůdcovské) v letech 1994, 1995, 1996 a 1997. Všechny akce JeLŠ se od roku 1993 konaly na chatě a u chaty Sokolka nad Sobotínem pod vrcholem Smrčina. Chatu a tábořiště si Akela pronajal od šumperského Aeroklubu a dělal tam správce.

Na začátku léta 1997 byl P. Krajíček obviněn z nezákonného chování ve svém skautském oddíle. Vedení oddílu se vzdal, v létě ještě vedl souběžně lesní školu a lesní kurz. V té době už ale vrcholily také jeho spory uvnitř organizace na okrese a kraji, kde měl silné postavení – jako vůdce lesní školy a oblastní zpravodaj pro vzdělávání byl hlavní postavou čekatelských a vůdcovských zkoušek apod. v celé tehdejší Plajnerově výchovné oblasti. Spory pramenily z několika skutečností. Část výhrad směřovala k jeho předlistopadovému působení v KSČ. Zásadnější kritika ale vyvěrala z jeho silné osobnosti, která vyvolávala svou náročností, nekompromisností a vlastním obrazem skautingu, o němž se nediskutovalo, odpor v řadě jiných osobností.

Na podzim 1997 pak probublala na skautskou veřejnost nespokojenost uvnitř instruktorského sboru JeLŠ (která ale neměla spojitost s výše zmíněným obviněním uvnitř oddílu). Na jaře 1998, po závěrečném víkendu LK a LŠ 1997, se Akela vzdal vedení Jesenické lesní školy a ukončil členství v Junáku. Až do konce života se ale považoval za skauta.

V dalších letech se soustředil na své velké se skautingem spojené a vzájemně propojené koníčky – sběratelství, skautskou historii a skautské cestování. Zúčastnil se tří světových skautských jamboree (Holandsko 1995, Anglie 2007 a Švédsko 2011), nespočtu Intercampů a jiných setkání. Shromáždil úctyhodnou sbírku skautských artefaktů (vyznamenání, odznaků, krojových doplňků, grafik, starých dokumentů apod.). Byl rovněž známý jako sběratel neskautského umění – grafik, ex libris, obrazů… Uspořádal několik skautských výstav – jak v okrese Šumperk, tak v Praze, na Slovensku a v Polsku. Zasloužil se o ražbu řady pamětních odznaků, tisk pohlednic, grafik a dalších materiálů. Ještě jako vůdce Jesenické lesní školy se zasloužil o skvostné vydání prvních třech dílů Pohádek lesní moudrosti br. Bohumila Šuly – Boba.

Zemřel 2. ledna 2020 po krátké těžké nemoci v 76 letech. Přes všechny výhrady a problémy naznačené výše je potřeba zdůraznit jeho obrovskou zásluhu na obnovení Jesenické lesní školy po roce 1989. Uchoval její tradici, ale především – dokázal pro skauting nadchnout novou generaci skautských vůdců, kteří nesli a nesou dál pochodeň skautských ideálů.

Stanislav Balík – Ježek